O knize: 2003 / „V knize, která má čtenáři poskytnout představu o Augustinovi a jeho dílech, je nutné vyzdvihnout tento údaj alespoň ze tří strany: ukázat ho jako rétora (včetně sledování jeho vzdělání a rozvoje v této funkci), jako filozofa, který spojil novoplatonismus a křesťanství, a jako pastýře, který vládl svému biskupství v předvečer rozpadu římské říše. Kromě toho bychom se měli dotknout jedinečného vlivu jeho myšlenek na jeho současníky a následující generace. Je velmi obtížné oddělit tři role, které Augustin hrál po celý svůj život, ale můžeme říci, že částečně odpovídají třem etapám jeho vývoje: počínaje rétorem se postupně mění ve filozofa a končí dny jako církev vůdce. Jinými slovy, nejprve chce Augustin uvést svět na scestí, pak ho pozoruje a nakonec se s ním snaží bojovat.“ „Naše doba – přelom tisíciletí – se zdá být obzvláště příznivá pro obrácení se k Augustinovi, protože on velmi vážně ovlivnil výklad dějin v systému křesťanské názory. Jeho esej „O Božím městě“, kterému jsem dlouho plánoval věnovat samostatnou knihu, stručně nastiňuje chápání běhu dějin starověkou církví. Toto dílo je ve skutečnosti nejodvážnějším pokusem odhalit smysl historického procesu obecně a rozpadu Římské říše zvláště. Augustine vykresluje obraz obrovského rozsahu, v němž má každý přesně vymezené místo „Podtitul mé knihy Neklidné srdce působí jako vypůjčený z laciného románu. Ale tento výraz tak přesně vyjadřuje Augustinův pohled na svět, že se bez něj jen těžko obejdeme. Tato formulace je důležitá i historicky, neboť Augustin jako první popsal úzkost jako základní stav člověka, jako jeho úděl. Bůh stvořil člověka, aby chodil vzpřímeně, a to je pro člověka náznak, kde a jak by měl hledat svůj cíl. Lidé by se neměli jako němý dobytek sklánět k zemi. Tak se chovají ti, kteří se oddávají svým zlomyslným vášním. Praví lidé jsou povoláni, aby nasměrovali své oči vzhůru, aby natáhli svou duší k Pánu. Pouze v Bohu nacházíme „pokoj“ (quies), tedy svobodu od vášní a tužeb. A dokud se nakonec neobjevíme před tváří Stvořitele, naše srdce zůstane v „neklidu“ (inquietum est cor nostrum). Starověcí stoici idealizovali nezájem a „klid“ (tranquillitas). Ale Augustin nepovažuje mír za možný nebo hodný ideál – alespoň pokud jde o pozemský život člověka. Zde na zemi budou naše srdce vždy pociťovat neklid – a to je zcela přirozené. Je správné bát se a toužit, rmoutit se a radovat se, pouze pokud se tyto emoční poruchy týkají správných věcí (O městě Božím. XIV, 9). Starost naznačuje, že nejsme doma, že náš pobyt na tomto světě je jen dočasný, že míříme dál».